Tak jsem zase víc sama sebou
a jako každý z Vás jsem jedinečná.
Mám už něco odžito a stále jsem docela v údivu,
že to kdo opravdu jsme, je nám ukázáno poté,
když to reálně sami dovolíme.
Přichází to z prostoru ticha.

V roce 2020 jsem byla zralá pustit ze života vše,
co nebylo v souladu s mojí další cestou.
Rozpustila blízké nefunkční vztahy,
poodešla ze systému blíže přírodě,
opustila místa, se kterými mě pojila minulost a hmota.

Téměř okamžitě přišly nové vztahy i další výzvy.
Původních přátel zůstala opravdu malá hrstka.
Chtěla jsem to tentokrát zkusit jinak.
Vše tomu nahrávalo a já se nechala celým procesem vést. Zůstala jsem nějaký čas žít sama se sebou nad městem, v čisté přírodě plné pramenů a věnovat pozornost hlavně sobě. Dělo se tak necelé dva roky.
V osamocení jsem našla velké kouzlo a svoji hodnotu.
Vše co doposud programovalo můj život se postupně rozpouštělo, já se denně učila plně naslouchat tělu a ztišení. Trvalo docela dlouho než se nitro úplně zklidnilo. Vnitřní sabotér stále dokola předhazoval neklid, výčitky, mnohaletý vnitřní stres držel v těle třes, přišla období různě putujících bolestí a v buněčné paměti se otevíraly další pandořiny skříňky.
Svět tam venku se sice začal otřásat dalšími a dalšími apocalypsami, nicméně mé napojení na střed mi velmi pomáhalo vše zvenčí přijímat takové, jaké to je.
Staré strachy se postupně vzdalovaly až zmizely úplně. Pak přišlo blahodárné ticho a klid uvnitř.
Odpovědi na cokoliv přicházely nejspíš z protonace
a já začala dobře rozpoznávat iluze od skutečnosti.