Kolik ještě potřebujeme šancí…

Kolikrát lidstvu a každému z nás bude ještě dána šance pochopit, co se skutečně děje…
Tolik doufáme, že ještě mnohokrát. A možná už jen párkrát…

Proč se to neukazuje… ptáme se a co bychom měli vlastně vidět…

Doposud mnozí stále otálíme a očekáváme harmonii nejprve zvenčí,

možná abychom uvěřili, že je to vůbec v této době možné

anebo ji i často vytváříme, ale pouze navenek pro ty druhé.

To proto jsme ještě pořád nepochopili…

Ona samotná introspekce totiž příliš bolí…

Vyměnit odstředivost za ryzí dostředivost,

změnit a uhasit boj polarit v sobě,

nakrmit sebe láskou a

zajistit stav bez-péče zvenčí

je tak velkou osobní výzvou.

Teprve pak lze sdílet sám sebe v sobě.

To první opravdové rande se sebou

je jedno velké rozčarování…

najednou se setkáš s tím divným pocitem,

jak málo je toho pro tebe od sebe…

že páchat dobro je zoufalé volání vlastní duše,

že být ohleduplný jen k druhým,

je vlastně být bezohledný k sobě,

být velmi soucitný a laskavý navenek,

je být docela bezcitný k sobě, toužit

a silně postrádat lásku k sobě.

A ten kdo toto ví,

převážně mlčí a jen to žije…

tudíž navenek je vlastně nepříliš nápadný,

neční, neukazuje se.

To tady začíná skutečná práce pro tvůrce.

A proto nás tolikrát zarazí,

kolik lidí se už za tvůrce považuje,

ale žít tvůrce v sobě příliš nezvládá.

Nejprve se umět utvořit uvnitř,

odvážně přijmout dosavadní pravdu o sobě,

najít si svoji cestu k sobě, přijmout se a

zamilovat se do sebe…

Dar od Ducha je tvé tělo,

pouze skrze něj poznáš

jak se vše postupně hojí, uzdravuje…

Je to jako vystoupit z vlaku,

tam kde jsi nikdy nebyl.

Tak velkou pozornost k sobě

vyžádá nějaký prostor a čas,

ta doba nám byla dána,

jen jsme ji mnozí propásli,

strávili ji ve strachu a šokujícím zastavení,

a tak neuviděli, co-vid-ět měli.

Tady přestávají platit slova,

která tak dlouho platila.

Tady přestávají působit moudra,

která jsou zapsána v knihách.

Tady přestávají platit programy,

podle kterých jsme tak dlouho žili.

Tady přestávají platit zvyky mysli

a jejich posluhovačů- lidských smyslů.

Tady přestávájí žít původní tradice

a všechny závislé vztahy.

Tady přestávají platit i afirmace

a meditace pouze z mysli.

Nastává chaos všude, kam jen pohlédneš…

Chceš utéct a ono není kam.

Na celé planetě je to velmi podobné.

Každý je tu sám- už pouze za sebe

a kolem světová apokalypsa.

Dobré vědět, protože hladových dravců,

co se rádi postarají je kolem stále dost.

Ano, jsou tu pro nás jako volavky a prověřují nás.

A tak je jednodušší vidět, že to nejde,

že kvůli nemoci, válce a nedostatku nemůžeme,

a tak snadno svoji vnitřní disharmonii opomíjet…

Je na každém z nás objevit,

že vědomé bytí v těle je tvorbou,

vědomý dech výživou

a vědomý pohyb venku je radostí ze života.

Zní to jako klišé a pro mnohé to tak i zůstane.

Jak to člověk se sebou má…

jak cítí průchodnost těla…

jak moc má tělo rozladěno

a jak málo ho vnímá jako nástroj.

Vyladit se a uslyšet se…

Když je každá buňka právoplatným členem orchestru,

hraje a vrní a zároveň máš v sobě klid,

mysl se posune do nastavení spolupráce s tělem.

Harmonie je pak všude,

proudí krví jako životadárná řeka.

Tvé tělo je duhové a září.

Pochopil jsi,

ucítil podstatu života v těle,

můžeš dál a je ti dovoleno

nechat vyrůst své tvoření i navenek.

Energie změny tu dávno na Zemi už je.

Je tu však i doba pádů iluzí o sobě samých.

Doba úžasná k tomu si svobodně vybrat

a vědomě nastoupit vlastní cestu.

Duch totiž stvořil naše tělo jako nástroj tvorby,

z povzdálí pozoruje a není ani vteřinu mimo něj,

má na to své pomocníky,

naše vyšší Já ho nepřetržitě informuje,

aniž bychom s ním měli vědomé spojení.

Doba opravdové duchovnosti nyní teprve nastává.

To zřejmě bude pro mnohé velké překvapení…

5.5.2022 iva dech života